úvodní slovo a fota z vernisage
Vernisáž výstavy
Karel Zakar: (I)LUSTRACE DOBY
Galerie Holandský dům, Beroun 6. ledna 2020
Po dlouhá staletí byla tiskařská čerň, ona suspenze sazí ve lněné fermeži, nositelem jak plytkých slov, tak myšlenek hodných zapamatování. Obé svým způsobem kultivovalo nebo přetvářelo nejen lidské vědomí, ale i člověčí duši. Myšlenky mohly oblétnout svět, aniž by vážily své místo mezi dobrem a zlem. Přešla léta a k tiskařské černi se přidala suspenze stříbrných solí v želatině. Zrodila se fotografie. Ta nesměle započala doplňovat slova, až se osamostatnila a postavila se vedle slov. Ba dokonce předčila slova tam, kde bylo a stále je třeba pohlédnout do tváře nebo na události pozemského bytí. Svojí jedinečností umí fotografie zastavit čas a vtěsnat celý příběh do zlomku vteřiny. Z těch vteřin pak můžeme patřit na svět, jaký byl, i na člověka, jaký je a co vykonal. Bohudík i bohužel. Neboť fotografie nevypráví jen o horách v mlžném oparu, o sluncem provoněných lukách, o vznětu láskyplných sezdání i odevzdání či o zázraku zrození nového života; fotografie vypovídá i o nekonečných vteřinách utrpení a běd v zákopech vyhloubených zlobou a nenávistí, o zbořených domovech a vypleněných městech, o prázdných náručích matek a milenek i o nekonečně dlouhé vteřině, než oči zaslepí zážeh od popravčí čety. Fotografie umí vyprávět, ale i žalovat. Mnoho bylo popsáno o pravdomluvnosti fotografie, jako by ona mohla za to, že se jí občas zmocní lháři. V tom je pak její selhání podobné kronikářům, jimž vlastní prospěch obrátí paměť slov ve falešný kult. Vteřina, zachycená fotografií, je ale bezbranná. Přes všechny úklady, jimž fotografie čelí svojí pamětí, i přes marnotratné použití nikoliv nepodobné plytkým slovům, umí fotografie zachytit vteřinu, jíž byl dán přívlastek rozhodující. Ale jak dlouhá může být ta vteřina, v níž se zrcadlí pocit lidského štěstí, jak dlouhá může být vteřina, v níž se utrpení dovolává či zříká Boha? Jak dlouhá je vteřina, v níž padá hvězda a ve stisku milenčiny ruky se zrodí příslib oddanosti pro dny příštích let? Jak dlouhá je vteřina, nad níž má Faust zvolat "Postůj, jsi tak krásná", aby jeho duše propadla Mefistovi? Fotografie, ač sama si svůj zrod měří na zlomky vteřiny, má dar výpovědi, chceme-li jí naslouchat. Pak čas trvání té vteřiny uplývá s tím, jak obraz zasáhne mysl nebo duši. A také lidskou paměť. Autor dnešní výstavy nám nabízí obrázky, v nichž zastavil čas. Čas vteřiny, která zasáhla jeho mysl a duši. Stačí se rozhlédnout kolem a číst příběhy, z nichž mnohé jsou tolik podobné těm v naší paměti.
S přehebkými závoji tančí Salome, hebkými jak pavučina a smyslnost těla jako by ani nebyla pozemská. Ale jeden závoj se náhle zbarví do ruda. To na něj padne krev nevinného, který jen vyslovil pravdu. Matouš a Marek nám to ve svých evangeliích sdělili poprvé. Ale kolikrát pak byla pravda pokořena v krvi, před křížem inkvizice nebo v paláci zbudovaném ve jménu spravedlnosti. Stačí se zamyslet, aby ta vteřina fotografie zjitřila svědomí.
Možná to byla jeho první, možná poslední láska. Ten chlapec v tom sluchátku zřetelně slyší "Ne! Je konec, slyšíš, je konec, už mi nevolej!" - a celá dřívější naděje a možná i sen se hroutí na kolena pod stojany telefonů, jež mají lidské bytosti spojovat. Kdo zažil, ta fotografie zabolí.
A je tu vteřina, již často raději obcházíme. Ale na mostě ji obejít nelze. Možná, že bláhově uvěřil v romantický sen, který ho přiblíží k ideálu. Zmýlil se. A vychytralost bližního mu dala poučení, že soucit je lépe hledat v očích němé tváře. Sedmero postav míjí ten uzlík, který nemá tvář, protože dopadl až na úplné dno. Jen fotograf si ho všiml a setinou vteřiny zastavil ten okamžik sebeponížení. Ale co když to bylo jinak? Co když je to pouhá hra na lidské city, aby se tou scénou vzbudila lítost? Očekávání odměny za sehraný výjev? Která z těch míjejících postav tak zauvažuje? Fotograf nabízí slova básníka. Naši odpověď může zviklat nejistota či domněnka - anebo také svědomí. Tímto obrazem by ovšem fotografický teoretik a purista pohrdl a vypočítal by všechny prohřešky proti kompozici, od asymetrie podél vertikální osy až po kandelábr vyrůstající z hlav nevšímavé dvojice. Strohá teorie proti svědomí, odsudek proti pochopení.
A takový znak nesou autorova díla: fotografickou stylizací zachytí svoji vteřinu, ale ponechá na naší paměti, čím se jeho vteřina podobá těm našim. To není bezduchá konceptuální hra ani abstrakce, je to dotek na struny emocí, jimž málokdy a jen s ostychem dáváme zaznít. Budiž chvála vteřině, v níž struny emocí byť tiše zazní. Fotografie vstoupila do postmoderní doby sebezničujícím artefaktem: stala se masově dostupnou. Šestatřicet políček v kazetě kinofilmu již stačilo, aby se o stisknutí spouště nemuselo tolik přemýšlet. A s dnešními telefony o nekonečné kapacitě už přemýšlet nemusíme vůbec. Pak jen nepatrným pohybem palce listujeme v obrázcích a ani nepřemýšlíme, kdy a proč jsme si je uložili. Jsou to zlomky vteřin pro letmé potěšení oka. Jen málokomu je pak dáno, aby do filmového políčka nebo směsi jedniček a nul uložil tu svoji vteřinu, s níž by se odvážil svěřit druhým. A podobně, jen málo je vteřin v životě, nad nimiž bychom zvolali to faustovské "Postůj!".
Karel Zakar se nám se svými vteřinami svěřuje v tiché pokoře. Milan Fara
Autorem dokumentárních fotografií je Miroslav Pavlousek